Brdská stezka 2016

Pohádka o tom, jak mé běhání ovlivnil Majo a Jitka...

S běháním jsem začal, protože jsem byl tlustý. Ne nijak extrémně. Jen něco lehce pod sto kilo poctivé živé váhy. No, a když se ručička váhy začala dotýkat stovky, musel jsem něco změnit. A tak jsem se rozběhl, efekt byl skvělý a za rok a půl jsem zhubnul přes 20 kg. Pak jsme vybírali a kupovali nový byt, stěhovali se, Magdalénka do toho byla poprvé těhotná a vůbec, bylo okolo toho dost stresu a na běhání nebyl čas ani pomyšlení.Váha začala nenápadně stoupat, ale tentokrát jsem jí zastavil včas a začal běhat znovu. Bylo až zarážející, jak moc jsem z toho za půl roku vypadl, kondice úplně v háji a tři kilometry byla fakt dlouhá štreka. Co mě ale hodně pomohlo, bylo krásné prostředí Prahy 6, kde to mám kousek do Hvězdy, Šárky, Ladronky a skvělé to je také mezi vilkami našich Baterií nebo na Ořechovce, Hanspaulce... je to tu úžasné, zelené, jako stvořené pro běhání.

Kondice se zlepšovala, už jsem s problémy uběhl i desítku a tak jsem se do Hvězdy dostal i běžmo a nemusel jsem se přibližovat ty tři minuty autem, takže značka ideál. Výběhy se prodlužovaly a bylo to skvělé, dokázat běžet třeba dvě hodiny v kuse. V tu dobu už byl můj kamarád a fotograf Majo Srník dávno běžecky někde jinde, jeho možnosti začínaly tam, kde ty moje končily a končily někde v nedohlednu... bavíme se tady o vzdálenosti třeba 100 mil. A to mě přišlo dost dobré. Běžet si takto po horách, v lesích, spoléhat jen na své tělo a řekl jsem si, že to prostě chci. Nakonec můj běžecký osud usměrnila Magdalénčina kamarádka Jitka, která mě seznámila s hromadou skvělých lidí a s prakticky nevyčerpatelným zdrojem běžecké inspirace. Dostalo se mi vždycky přátelské rady a pomoci a v tu chvíli jsem věděl, že časem půjde úplně všechno. A čas v tomto případě hraje velkou roli. Neběháte? Tak si vezměte kecky a zkuste uběhnout 10 km, garance toho, že se zítra nezvednete z postele je veliká, hraničící s jistotou. Takže to chce hromadu času a postupné, tvrdé a namáhavé práce. Často to bolí více, než by Vám bylo milé, ale nakonec to přinese radost, kopec radosti.

Tak tedy pracuji a pracuji, až jsem schopen uběhnout třicet kilometrů. Z mé první třicítky jsem se šel rovnou na pět hodin prospat, tak mě to odrovnalo. Druhá byla již o něco lepší a třetí celkem v pohodě. A více jsem v tréninku neběžel a rovnou se přihlásil na závod Brdská stezka na padesát kilometrů. Přeskočil jsem tak maratónskou hranici, tolik vzývanou spoustou běžců. Celkem troufalé a to mě na tom bavilo.

Mníšek pod Brdy, 16. 4. 2016, ráno 7:30, vytrvalý déšť

Již jsem se pár týdnů bál (vzdálenosti, že to nedoběhnu, že s potupou budu muset vyklidit pole), ale teď tady stojím na registraci, dostávám číslo 95 a fakt to vypadá, že se postavím na start a vydám se bojovat. Jitka je celá natěšená (jo, to jsem nenapsal, Jitka běží taky a je rozhodnutá mě v tomto epickém brdském souboji porazit, výhrůžka zní jasně, na čtyřicátém kilometru mě má!) a snaží se mě ještě na poslední chvíli co nejvíce vystrašit. Hustě prší a vypadá to, že komfort bude to poslední, co na trati potkáme. Na poslední chvilku se déšť mírní a při startu jen mrholí, je 10°C, ideální teplota. Start!

Abych naplnil Jitčin scénář, že já budu zvěř a ona mě bude lovit, vybíhám rychleji a na prvních kilometrech si vytvořím náskok. Pole běžců se trhá a po pěti kilometrech již běžím jen s malou skupinkou pěti běžců. A je tu první větší stoupání (celkově má trať 700 metrů stoupání, což je dost, dost, sakra moc namáhavé!). Nejsem žádný vrchař a dost pochybuji, že někdy budu a tak chvílemi jdu, chvílemi lehce běžím. Do kopce je pro mě daleko efektivnější šetřit sílu na rovinu nebo na seběhy. Když to budu moc rvát do kopce, poběžím v jednodušších partiích pomalu, nohy budou bolet daleko více. Nesmím se nechat strhnout ostatními, takže čert to vem, moje skupinka mi utíká... stejně jsem je o pět kilometrů dále zase dohonil.

Na desátém kilometru se cítím báječně, běžím prakticky přesně v plánu, který je dokončit závod do pěti hodin, což odpovídá rychlosti 10 km za hodinu. Půlmaratón přesně za dvě hodiny, stále mi to běží lehce. Síť občerstvovaček je hustá a každých cca 6-7 km si mohu zobnout banánu nebo sušeného ovoce, kopnou do sebe dva kelímky vody, zkrátka luxus, který Vám při tréninku nikdo nepřipraví. Na dvacátém pátém kilometru už nohy začínají bolet, delší seběh jim dal co proto a to jsem teprve v půlce. Po třicátém kilometru se nachází terra incognita a vůbec nevím, co mě čeká, jak se bude tělo chovat. Kolem čtyřicátého kilometru jsem úplně vyřízený a více jdu, než běžím, stále se otáčím a vyhlížím Jitku. Asi to odhadla dobře, tady už mě musí dostat. Ale Jitka neběží, dopajdal jsem se k občerstvovačce, seřval jsem se, co se tady flákám a rozeběhl se. No, z pohledu okolojdoucích turistů to už asi jako běh nevypadalo, ale snažil jsem se hýbat vpřed rychleji než chůzí. Chytnul jsem se jednoho kluka a držel se 5 metrů za ním skoro až do cíle, to mě zachránilo. Opět jsem běžel obstojným tempem a hlavně, Jitku jsem stále neviděl. Věděl jsem už, že plán pěti hodin nesplním, ale také jsem tušil, že to nakonec nebude žádná tragédie. Posunutý odhad byl kolem pěti hodin a patnácti minut. A už jenom šlapu a šlapu nekonečné kilometry. Tři poslední kilometry byly asi tak dlouhé, jako když jsem začínal s běháním. Nohy necítím a tak se prostě snažím podkládat tělo jako doposud. A na dohled je cíl, konec, finíto, mohu se zastavit. Fakt?! Já to uběhnul. Nohy bolí, ale euforie udělá svoje, najednou je mi tak nějak dobře. Jitka vbíhá do cíle tak minutku nebo dvě po mně. Myslím si, že kdyby to bylo o pět kilometrů delší, tak mě má. Můj výsledný čas je 5:15:21.

Moje levá noha po doběhu - Od čtyřicátého kilometru mě to bolelo, nevím, co se tam stalo, ale vypadá to hustě. Ale je to jen modřina, ani to moc nebolí. To by bylo houby ultra, bez nějakého toho šrámu.

Cestou domů se mi pěkně za 40 minut rozleží svaly a já málem nevystoupím z auta. Bydlíme ve druhém patře a to je dost problém. Chůze se tomu dá říkat jen s velkou nadsázkou, ale nějak se doplazím domů. Druhý den to je lepší, ale výklus si nechám na jindy. A začínám přemýšlet o nějaké té stovce, ale chce to ještě trochu času.